Mistrovství světa ve zpracovávání textů – Budapešť 2015

V početné české výpravě měla naše škola dva reprezentanty, Karolínu Foukalovou (žákyně bývalé 8. A8) a Jonáše Valu (žák budoucí 3. A8). Zatímco Karolína obhajovala mistrovský titul, Jonáš prožíval svou premiéru. Oběma soutěž vyšla, Karolína získala titul absolutní mistryně světa a Jonáš obsadil ve své kategorii (do 16 let!) skvělé třetí místo. Tedy v souhrnu Karolína získala 5 zlatých a dvě stříbrné medaile, Jonáš si dovezl pět bronzových. Upřímně blahopřejeme.

A co na to Karolína?

Rok se s rokem sešel, respektive rovnou dva se dvěma, a před námi “písaři z celého světa” se znovu objevil skutečně světový úkol: mistrovství světa ve zpracovávání textů neboli 50. kongres INTERSTENO. Letos naše gymnaziální výprava čítala pouze dva členy ? kromě mě ještě Jonáše Valu (téměř ze 3. A8), ovšem toho jsme se pochopitelně nezalekli. Své úlohy jsme se zhostili zodpovědně a ještě před samotnou soutěží jsme s Jonášem strávili týden intenzivním tréninkem v Litovli. Pod taktovkou našich patronů Zaviačičových jsme dny trávili bušením do strojů v pětatřicetistupňových vedrech, následným odpočinkem na pokojích a pitím litovelského piva (i když to vlastně jenom já).

Tréninkem zoceleni jsme se poté 17. července vypravili do maďarské hlavní metropole Budapešti. Na hostelu, kde nám protékala toaleta, chyběla klimatizace, a který jsme sdíleli se značně hlučnými Španěly a Araby, jsme strávili celkem týden. Soutěže probíhaly na nedaleké Corvinově Univerzitě (budoucí maturanti z dějepisu si znamenají), a to buď v malinkých místnostech natolik klimatizovaných, že jsem musela dělat smutné oči na spoluzávodníky, aby mi půjčili svetr, nebo v obrovské aule, kde bylo takové vedro, že jsem v průběhu psaní musela ruce otírat do trička, aby mi po klávesnici příliš neklouzaly (což byl pěkný hnus). Kudy jsme šli, provázela nás libozvučná maďarština milých srdečných organizátorek. Příležitostí procvičit na gymnáziu nabyté jazykové dovednosti bylo skutečně poměrně mnoho, často se ovšem stávalo, že až na Američany či Brity nám nikdo příliš nerozuměl a nechtěl si nechat vysvětlit, že uložit textový soubor ve formátu ?.com? opravdu není jen tak. Dmouc se pýchou, použila jsem i svou znalost jazyku francouzského, čímž jsem ohromila široké okolí, převážně sebe.

Ve volných dnech, večerech či chvílích, kdy teplota z denních čtyřiceti spadla na osmatřicet, jsme měli dostatek prostoru poznávat (v mém případě znovupoznávat) nádhernou Budapešť, maďarské pivo, zvyky a gastronomii. V rámci tzv. Dne mladých (pro nás prý mladé) byl zorganizován výlet na park s oři/ranč, kde jsme kromě koňské show měli možnost i zúčastnit se tzv. olympijských her, v rámci nichž jsem si fakt bolestivě poranila záda při hodu vidlemi na cíl a zkazila jsem Jonášovi závod ve dvojicích na jakýchsi běžkách určených na trávu.

Čtvrtek s datem 23. 7. byl dnem ovšem nejpříjemnějším. V odpoledních hodinách totiž nastal čas dát si asi dvacátou sprchu, hodit se do gala a vyrazit na slavnostní vyhlášení výsledků. Česká republika získala 46 z 91 medailí: zbytek si rozdělili Číňani, Italové a Turci. Vždycky říkám, že “Jonášek je malý frajer” – na konci se mu na krku houpalo pět bronzových medailí. Já získala medailí celkem sedm, dvě stříbrné a pět zlatých. Chůze vítězů k piedestalu jsme si tedy oba užili do sytosti – tímto bych chtěla dodatečně poslat hubana letos nesoutěžícím přátelům, kteří někde splašili obrovskou českou vlajku, a vždy, když byl vyhlášen nějaký Čech (tedy dost často), rozbalili ji a hlasitě skandovali. Po zakončení ceremoniálu nastala smršť gratulací a kolem stupňů vítězů a vlajek jednotlivých zemí se seběhl šílený mumraj. Na mě se stála fronta, asi deset národních týmů chtělo, ať zdobím jejich fotku, což mě skutečně bavilo, neboť jsem si nikdy nepřipadala jako větší celebrita. Medaile z krku jsem ovšem sundala poměrně záhy, neboť jsem chrastila jak kráva na pastvě.

A protože “little party never killed nobody”, vydali jsme se o něco později na obrovskou loď Europa, na které nám byla podávána večeře a kde jsme jednoduše slavili až do půl jedné v noci, kdy nás vyhodili. O Jonáškovi jsem ztratila přehled poměrně záhy, ale já jsem tu noc nešla spát vůbec a musím říct, že to byla nejlepší párty mého života. A potom? Ráno se někteří probudili, jiní jen v rychlosti sbalili a vyrazili domů vrátit se do reality. Prostě the end.

Vzhledem k tomu, že jsem v květnu úspěšně odmaturovala, bylo toto mistrovství poslední závěrečnou tečkou (nebo spíše vykřičníkem) za celým mým gymnaziálním životem, což je dost depresivní. Děkuju všem za podporu (paní ředitelka) a taky za to, že to se mnou vydrželi a přežili (pan Kolář obzvlášť).

Karolína Foukalová, úspěšná absolventka rožnovského gymnázia, od září studentka Právnické fakulty Univerzity Palackého