Omlouváme se, ale stránka Gymnázia bez JavaScriptu nefunguje správně. Prosím zapněte si JavaScript k načtení webu.

Turistický klub v Přírodním parku Podbeskydí

Počasí týdne rozhodně nenasvědčovalo tomu, že by se hodlalo umoudřit a bylo ochotné dopřát nám ještě jeden teplý podzimní den. Ovšem zdání někdy (a dost často) klame. A tak se vyjasnilo, což několikanásobně ulehčilo ranní vstávání z vyhřáté postele, jelikož představa turistiky za krásného podzimního dne je, a to uznejte sami, více než lákavá.

Sraz na rožnovském vlakovém nádraží proběhl naprosto bezproblémově, nikomu zatím nebyla zima, nenašel se ani člověk, jenž by zapomněl svůj ISIC… Energie těšení se byla ovšem rychle sražena usazením se do pohodlných vlakových sedaček a tím i návratem do nepříliš nabuzeného ranního módu. Čekaly nás dva přestupy, horlivé porovnávání cen klasické a studentské jízdenky, kotě běhající po vagónu a samozřejmě značná spousta témat k diskusi. Když jsme tedy po hodině a půl vystoupili ve Štramberku, zábava už byla v plném proudu, jen vyrazit!

Už po prvních pár metrech zjišťujeme, že počasí se nás opravdu rozhodlo překvapit, a tak i poslední z nás svlékají bundy. Procházíme obydlenou částí města s bohatou historií, a jelikož se právě kvůli ne zcela přívětivým dopravním spojům obáváme zacházky, míjíme odbočku k botanické zahradě. První cíl je totiž jasný – jeskyně Šipka! Naleziště spodní čelisti neandertálského dítěte a několika předmětů z doby bronzové. Kopec zdoláváme hravě a se zvídavostí gymnazistům vlastní vstupujeme dovnitř. Někteří dokonce rozžínají baterky, ale již po pár metrech se ukazuje, že tato průzkumná akce nebude mít dlouhého trvání. Otáčíme se tedy zpět a s pomocí turistky nacházející se poblíž pořizujeme skupinové foto ještě v rané fázi trasy (v plném počtu lidí, bez dosavadních ztrát, s úsměvy na rtech,…). Když je tedy hierarchie naší skupinky zdokumentována a naši korunní geografové si dostatečně užijí pocit trůnících králů obklopených dvořany, vydáváme se dále Národním sadem, kocháme se sochami významných osobností a svatých, posloucháme první geologické zajímavosti a scházíme pod věž původního štramberského hradu, proslulou Trúbu. Po rychlém vyběhnutí kopce se právě zde ukazuje zcestovalost všech členů turistického klubu, kteří nevyužijí možnosti vyhlídky v minulosti už navštívené. Po krátkém občerstvení se tedy přesouváme dál.

Za zvuku živých rozhovorů si to štrádujeme lesy a zadýcháváme se při strmějších výstupech. Štramberská Trúba zůstala za námi, zatímco rozhledna Bílá hora se objevila před námi. Ta už se zřejmě nestává tak častým cílem rodinných výletů (i když se mohlo zdát, že pokladního tady rodiče při jednom z nich zapomněli), jen pouhých pár lidí tedy zůstává dole a zbytek míří po schodech nahoru za výhledem do Moravské brány, Oderských vrchů a samozřejmě na celé panorama Beskyd. Vzpomínku na něj si držíme v paměti v následujících minutách, někteří odvážlivci a milovníci geologie šplhají na monumentální Váňův kámen, kde se setkávají i s horolezci, kteří samozřejmě volili těžší trasu. Posléze procházíme Kopřivnicí a strmě stoupáme na nad ní se tyčící Bezručovu vyhlídku. Ta se po “kochání se” pohledem na průmyslové město stala naším útočištěm, místem oběda, či degustace kávy. Takto posilněni jsme opět s novou energií pokračovali dále, tentokrát ke zřícenině hradu Šostýn. Zde poněkud zklamáni absencí historického výkladu (ať už z naučných tabulí či snad on pedagogů – holt se o Šostýně zas až tak neví, pozn. RE) šlapeme po troskách zdí hradeb a věže. Výhled na krajinu se nám pak otevře na poněkud nestabilní Raškově vyhlídce, která ale obtížnou dostupnost naprosto s přehledem kompenzuje pohledem na přírodu jako na dlani. Nehledě na to, že kamenný blok vápencového Raškova kamene se ve druhohorách odtrhl od korálového útesu a ve třetihorách byl přesunut sem, takže v podstatě nám bylo dopřáno stát právě u části korálového útesu!

Kousek za Raškovou vyhlídkou, v Janíkově sedle, se rozhodujeme, zda pokračovat oklikou k další vyhlídce, či se pomalu přesouvat do Lichnova na autobusovou zastávku. Vyhrává touha po adrenalinu a s ním i cesta na Červený kámen. Dalo by se říci, že až na drobné podvrtnutí kotníku jedné z účastnic a s tím spojené několikaminutové zdržení šlo o zážitek, který byl rozhodně dobrou volbou.

Sbíháme tedy poslední kopec a v Lichnově s naprosto profesionální rezervou několika minut nasedáme do autobusu. Ten nás odváží do Frenštátu, kde již tradičně zakončujeme sobotní výlet v místní restauraci a pak už nezbývá než se rozjet na všechny strany do vlastních domovů.

Někomu se to podařilo napoprvé, někomu ne. Ale to už je jiná pohádka…

Přejít nahoru