RAAM aneb Kdo spí, nevyhraje

Ve středu 20. 12. se třídy 4. A8, 3. A, 7. A8 a 2. a 4. ročníky vyššího gymnázia zúčastnily přednášky o závodu Race Across America (RAAM). Český ultramaratonský cyklista Svatopluk „Svaťa“ Božák, rodák z Rožnova, jel tento nejtěžší cyklistický ultra maraton na světě již dvakrát – roku 2012 a 2015. Jedná se o trať dlouhou zhruba pět tisíc kilometrů a časový limit je stanoven na 12 dní. Svaťa Božák není profesionálním sportovcem (lépe řečeno sportovcem z povolání), má zaměstnání a rodinu, řeší stejné problémy jako každý všední člověk.

S lehkým humorem by se dalo říci, že si Svaťa Božák prošel již dvakrát peklem – dobrovolně, a to v obou případech za necelých 11 dní. Tetelící se vzduch nad rozbitou cestou táhnoucí se do nekonečna přes vyprahlou poušť, nebo prudký svah, mrazivé poryvy kvílejícího větru tížící každý metr stoupání, bubnování deště do hřbetu silnice v doprovodu doznívajícího hromu. Stovky kilometrů v padesáti stupních pouští, jindy zase v mínusu do kopců amerických hor. Kdo spí – nevyhraje, neboť časomíra stále běží. Tam kde je tělo i mysl na pokraji svých sil se pár odvážných dere za svým snem.

Tento závod však není břemenem jen jednoho člověka. Sám Svaťa řekl, že z třiceti procent je při závodě potřeba fyzická připravenost, z dalších třiceti psychická a těch zbylých čtyřicet procent je tým, který závodníka podporuje, zajišťuje mu všechny potřebné informace, ale také jej drží na nohou. Podle jeho slov se závodící stává malým dítětem, které si může vymýšlet; jeho tým je starostlivou matkou, která se mu snaží vyhovět.

Vedle fyzické zátěže hraje také velkou roli i mentální stránka člověka. Nedílnou součástí jakéhokoli ultra maratonu jsou halucinace. Každý den, každou minutu a sekundu musí člověk bojovat s únavou, bolestí, či s nutkáním přestat, se slabou vůlí. To všechno v něm roste a bobtná do chvíle, kdy je závodník neschopen racionálně myslet. V tu chvíli například sesedne z kola přibližně za sto tisíc a začne jej nabízet náhodnému kolemjdoucímu.

Myslím si, že středeční přednáška byla pro mnohé motivací. Posunout své hranice, pořád se v něčem zlepšovat a hlavně, jít si za vlastním cílem. Mě osobně potěšila Svaťova upřímnost a skromnost, nad nikoho se nenadřazoval a mluvil s námi jako se sobě rovnými.

Každý den do práce, pak do večerky pro rohlíky a chleba, o víkendu na nákupy. Na první pohled by si Svaťu Božáka hodně lidí spletlo s všedním smrtelníkem. Avšak za jeho odlišnost – odhodlání – si zaslouží stejně tak jako potlesk na konci přednášky i uznání. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, na další zajímavé přednášce.

Hodně štěstí, Svaťo!