Projektový den „Ztracen ve Vídni“

Je středa 21. 6.

Za ranního rozbřesku, kdy se ještě mlha ospale převaluje v údolích beskydských kopců, se třídy 3.A8, 4.A8, 1.A a 1.B scházejí na autobusovém nástupišti. Dnešní probuzení nebylo jako každé jiné, protože dnes poznáme kus světa – rakouskou Vídeň.

Každý odvážlivec je pod přísnými, ovšem starostlivými pohledy paní učitelek Chýlkové a Petersové vpuštěn do autobusu. Pan učitel Ehl s námi bude výletovat také, každý si někdy musí odpočinout od vrásnění Krkonoš :-)

Po pěti hodinách v klimatizovaném autobuse se některým ani nechce vyjít ven, ovšem hříšné myšlenky jsou nepřípustné.

První část exkurze započínáme v Schönbrunnském labyrintu. Mimo to jsme se zaposlouchali do majestátního chorálu Neptunovy fontány.

Náš další cíl se nachází kus cesty od Schönbrunnu, proto se přemísťujeme vídeňským metrem. Máme namířeno do „Domu moře“ (Haus des Meeres). Už jste někdy viděli moře a deštný prales uprostřed velkoměsta? Já už ano. Má hodně poschodí, místností, je vysoký a v některých částech to trošku smrdí, avšak to je zanedbatelný problém. Tady si každý přijde na své: k vidění jsou žraloci, želvy, tresky, krabi, murény, opice, tropické ptactvo, líní krokodýli, chlupaťoučcí sklípkani i slizoučcí hadi.

McDonald’s, Billa, kebab. Obědy rychle, chutně a nezdravě, ale co se dá dneska dělat?
A teď to nejdůležitější, proč jsme do Vídně vlastně jeli. Chtěli jste se někdy ztratit? My ano, nedobrovolně. Hlavní částí programu byl totiž jakýsi závod v ulicích Vídně. Dostáváme mapku s instrukcemi, papír na poznámky, propisku a po skupinkách jsme vypuštěni („…Nějaké dotazy? Výborně, JDĚTE!“) do Vídně. Napoprvé to vypadalo, jako bychom měli cestovat zákoutími podsvětí, ale teď, když nad tím tak přemýšlím, to bylo docela fajn. Bez trošky dobrodružství by to nebylo ono.

Až jsme se zase po ztracení našli, vydali jsme se do Přírodovědeckého muzea. Několik miliónů let ve dvou hodinách? Slušný výkon, řekl bych. Od Velkého třesku počínaje, přes dinosaury přecházeje, po vesmírný program konče. A taky ta vycpaná zvířata, fascinující. Ovšem velmi vysilující.

Po celém dni na nohou sedíme všichni na schodech, zmoženi. V zátiší neustálého ruchu města přemýšlím nad tím vším, co jsem dnes viděl. Na vrcholku věže Muzea obrazů naproti přes náměstí se tyčí socha, s kopím v ruce, hrdě a oddaně. Ostatně jako celá Vídeň. Něco tak majestátního mozek normálního smrtelníka zpracovává jen velmi těžce.

Byli jsme ve Vídni. Ztraceni a nalezeni. Chtěl bych za všechny poděkovat našim učitelkám za to, co jsme se přes celý ten den snažili vstřebat. Já osobně jsem si z Vídně odnesl zážitky na celý život. A taky ta Mozartova bonboniéra, kterou jsme dostali jako cenu za onen závod, byla dobrá.

Někdy není špatné se ztratit, věřte mi.

David Chýlek, 3.A8