Je minulost stále živá?

(reportáž ze slavnostního ceremoniálu úvahové literární soutěže Památníku Terezín, na kterém David Chýlek převzal ocenění za 2. místo – velká gratulace a díky za reprezentaci “ :) )

„…a vlak z Hranic odjíždí v 7:30, takže si hlavně musíme pohnout,“ zní mi v hlavě. Rozmazané středeční ráno, sedím v autě s taťkou, odborným doprovodem. Jedeme na vlak, který nás doveze na Hlavní nádraží v Praze. Regio Jet měl samozřejmě čtvrt hodiny zpoždění – pár minut na nástupišti, obléhán zvuky rezavých brzd konzerv Českých drah. Při pohledu z okna mi myšlenky hlavou probíhají stejně rychle jako stromy a pole před očima. Po dvoudenním třídním výletě mi pod náporem únavy padá hlava na stranu. Někdo mi po chvilce klepe na rameno, rychle nahazuji sako, kličkujeme Hlavním nádražím, metrem, na autobus – do Terezína.

Terezínské ghetto – dům hrůzy pětatřiceti tisíc mrtvých za druhé světové války. A také místo slavnostního předávání cen celostátní úvahové soutěže „Je minulost stále živá?“.
Po jednom zmeškaném autobuse dorážíme na místo, akorát v čas. Soutěž byla vymezena na výtvarnou a literární, dále se každá část dělí na dvě kategorie podle věku. Když jsem tenkrát dostal ten e-mail od ředitele Muzea Terezín, nevěřil jsem svým očím. Druhé místo v kategorii II.

Samotné předávání cen, které mělo být hlavní náplní programu, bylo naprosto překonáno proslovem pana Greenfielda. Tuto soutěž založila paní Greenfieldová, která byla za druhé světové války deportována do Terezínského ghetta kvůli svému židovskému původu. Roku 2014 ovšem zemřela. Proto se její manžel, pan Greenfield, této soutěže ujal. Děkuje nám za naši účast. Říká, že ji jeho manželka vytvořila proto, aby lidi přinutila přemýšlet nad tím, co bylo. Začít přemýšlet nad sebou. Neustále připomínat hrůzy druhé světové války. Mít oči otevřené a nezapomínat. Neboť někteří čekají jen na naši nepozornost. Když jsme se potom šli podívat na hroby těch, kteří jen tak zemřeli kvůli tomu, čemu věřili, bylo mi divně. Nechápu, jak můžou někteří lidé takto myslet. Vyhlazovat lidi… Neskutečné, co dokáže lidská mysl. Autobusem projíždíme kolem koncentračního tábora, ještě jednou kolem hřbitova. Křesťanský kříž a šesticípá hvězda vedle sebe. Tam někde – za hradbami té pevnosti smrti – chodili lidé, kteří byli jen tak, každý den znova a znova, vyhlazováni, bez emocí a výčitek svědomí…

A já se ptám: je tam to, co tam je, už jen historie? Má smysl mít strach z toho, co bylo?

Je minulost stále živá? Je minulost stále minulostí?

„Kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat.“

David Chýlek, 3. A8