Je to tady! Pátek 14. září – odjezd směr Chorvatsko. Naneštěstí jsme ještě ani nevyjeli a náš autobus se zasekl nahoře nad školou, protože řidič autobusu špatně zabočil, a tak jsme si na něj museli hodinku počkat, než se vymotal ze spletitých uliček Koryčanských Pasek. Konečně jsme se dočkali, “nalodili se” a mohli jsme vyrazit. Cesta byla sice dlouhá, ale my jsme si ji náležitě užili. Některá individua sedící na zadních sedadlech trochu jinak, než jak bych čekala :D. Jakmile jsme dojeli do kempu Čikat, čekalo nás další nemilé překvapení – naše chatky ještě okupovali studenti z libereckého gymnázia. Samozřejmě jsme se snažili být na ně milí a vydržet to s nimi v klidu, bohužel alespoň v naší chatce to nebylo možné. A když si ještě začali dělat v hrnci na sporáku popcorn, který se jim k jejich překvapení připekl, tak to už byl opravdu vrchol. Ještě ten večer jsme usínali za smradu spáleného popcornu a másla. Naštěstí po tomto incidentu si konečně sbalili kufry a odcestovali…
Ještě ten den jsme měli první společnou schůzi, na které jsme se rozdělili do 4 týmu. Další pohromou se pro nás stalo to, že zrovna členy naší chatky vybrali za obětní beránky a byly jsme donuceny stát se kapitánkami týmů. Nakonec jsme toto břímě zvládly, i když jsme si ze začátku říkaly, že větší antitalenty na sporty a celkově aktivní pohyb snad ani nemohli vybrat.
První noc jsme samozřejmě taky zpackali, jak jen to šlo. Další dny už nám ubíhaly jako voda. Dopoledne a odpoledne jsme plnili týmové aktivity, které se s troškou snahy daly zvládnout.
Předposlední den jsme se snažili uplatnit své zkušenosti z předešlých dní v týmových soutěžích, na něž jsme se připravovali. Konaly se obyčejné disciplíny typu plavání s převrácenou lodí, potápění, vražedné ringo apod. Po velmi těsném souboji (o jeden bod!) vyhrál tým od Natky. Congratulation!
Nakonec, bych zde chtěla vyzdvihnout pár výjimečných osob. Jako prvního Jardu z 3. B, který při plnění plaveckého úkolu hrdinně zachránil dětské kolo z hlubin moře a doplaval s ním až na pláž. Dále poté naši osobní tatérku Kačku z 3. B (ten škorpion na Emilových zádech byl opravdu boží). Potom hudebně nadané účastníky kurzu, kteří nám hráli na kytaru a ukulele a samozřejmě i ten zbytek nás všech, který je doprovázel svým hlasem.
A přišel poslední den. Nikomu se nechtělo domů a všichni jsme si v hlavě opakovali tu samou otázku: “Musíme se na ten ústav vracet”? Odpověď zní, museli a tak jsme společně nasedli do autobusu a dali sbohem Chorvatsku a taky tomu nejlepšímu, čeho jsme se na gymplu mohli účastnit. Teď už budou naše dny plné popsaných sešitů, těžkých učebnic, které se nám ani do batohů nechtějí vlézt a věčného strašení, že maturita se blíží. Na Chorvatsko teď už můžeme jen vzpomínat – na tu dobu před ním a po něm.
Kapitánky chorvatských týmů 🙂