Adapťák 2019

Po několika měsících příprav na přijímací zkoušky a následné radosti, že se naše úsilí vyplatilo, nás čekal na začátku září ještě jeden krok do neznáma.

První školní den jsme se měli setkat s lidmi, s nimiž se budeme další čtyři roky stýkat denně, pět dní v týdnu, několik hodin denně. Ačkoliv se to může zdát jako zanedbatelných několik dní, pohledy a nervózní úsměvy všech kolem, mluvily zcela jasně. Každému v hlavě bloumalo tisíce myšlenek, jež v sobě uchovávaly několik otázek, na kteréžto odpovědi jsme možná raději ani nechtěli znát.

Prvního dne jsme přijeli na místo, které jsme několik dní obývali. Byl jím hotel Čarták, neboli překvapivě velká budova umístěná v srdci kopců všude kolem nás, budova, ve které se nacházely ty nejpohodlnější postele (pravděpodobně tyto výroky nebudou zcela přesné pro ubytování kluků) a také budova, kde jsme si začali pomalu budovat vztahy a skvělý kolektiv. Po chvíli, co jsme uslyšely první pokyny ze strany učitelů, jsme se rozdělili a naše třída, tudíž 1. A se utábořila v čele s naším novým, historicky a zeměpisně založeným třídním učitelem, v jehož režii jsme si posedali a netrpělivě čekali, co se bude dále dít. Poté, co jsme se dozvěděli několik pikantních informací o něm samém, přišla na řadu ta zajímavější část, v níž jsme se seznamovali navzájem. Některé způsoby jak z nás udělat dobrý kolektiv byly poněkud zvláštní, ale právě u nich jsme se přeci tolik nasmáli. Kupříkladu program téhož večera, který spočíval v nefalšovaném závodě papírových housenek. Někteří v této disciplíně obstáli s úctou, jiní se z plných plic (a to zcela doslovně) pokoušeli o ni přijít. Tudíž jsme všichni večer usínali zadýchaní, avšak s úsměvem na rtech.

Dalšího dne zrána jsme po snídani opouštěli hotel a čekala nás aktivita venkovní, jež spočívala ve zdánlivě jednoduchém mechanismu, který jsme však všichni podcenili. Na ringo kroužek byly přivázány provázky, pro každého člena týmu jeden. Následně se na ringo kroužek umístil volejbalový míč a tým s ním měl projít danou trasu. Samozřejmě každých 5 metrů, ne-li méně, míč padal a chytit jej bylo v některých případech velice zajímavé, ale obtížné. Bylo vtipné vidět, jak i tak zdánlivě primitivní soutěž, dokázala zaujmout 15leté lidi a probudit v nich soutěživost a týmového ducha, avšak i přes snahu všech, vítěz může být jen jeden.

Dále nás čekala aktivita, která v konečném důsledku dopadla u všech absolutně geniálně. Byli jsme společně s 1. B rozděleni do 4 týmů, každý z nich dostal známý citát, jenž vyřkla nějaká slavná osobnost a měl jej pomocí svých těl ztvárnit tak, aby jej druhý tým uhodl. Doslovně. Myslím, že se zde ukázal organizační talent každého z nás a nebylo vůbec za co se stydět.

Dále jsme se jen odebrali dovnitř na oběd, po kterém za námi přijela 5. A8, a společně jsme vyrazili na procházku, která se skládala z mírného kopečka, jenž postupně vystřídal celkem prudký dlouhý a fyzicky náročný krpál, který končil u malé farmy na Kotlové. Během celého výšlapu jsme se měli pokoušet složit kratší píseň, kterou jsme po příchodu na Čarták předváděli ostatním. Některé skladby skutečně stály za poslechnutí, a ani jedna se neobešla bez kratších či delších záchvatů smíchu doprovázených bouřlivým potleskem. Jakmile tato umělecká vsuvka skončila, museli jsme se rozloučit s žáky 5. A8, kteří se vraceli zpět do Rožnova, nás však čekal poslední večer našeho Adapťáku, který s sebou nesl zlatý hřeb, jenž představovaly scénky v naší režii. Každá skupina si měla vybrat nějakou historickou událost a tu divadelně ztvárnit. Skutečně to byl ze strany učitelů skvělý nápad, jelikož tolik kreativních zpracování historických tragédií se jen tak nevidí. U některých scén se objevily slzy smíchu a každá tvář byla rozzářena štěstím a dobrou náladou.

Jakmile poslední skupina odehrála svou scénu, měli jsme chvíli jen sami pro sebe. Někdo hrál karty, někdo poslouchal hudbu, někdo se seznamoval s dalšími lidmi, ale postupně byl každý vyslán ve skupinách na tajuplnou misi, jejíž náplň jsme nikdo neznali. A když jsme měli ve tmě večera procházet cestou obklopenou lesy, zdálo se to býti nanejvýše podivné. Naštěstí obsah jí samotné byl mírumilovný a naplňoval v nás pocit, jako bychom už doopravdy patřili k sobě.

Celý zbytek večera se nesl ve stejné atmosféře, ačkoliv jsme se někteří znali pouze pár dní, už jsme se navzájem viděli v nejrůznějších situacích a to nás stmelovalo více než cokoliv jiného.

Posledního dne, jsme se jen sbalili, nasnídali a společně odcházeli do svých domovů. Avšak již ne tak stejně jako předtím, kdy jsme se cítili, jako bychom padali do neznáma. Dalšího dne jsme se opět měli setkat s těmi samými lidmi, které jsme již znali, kteří se smáli ve stejných situacích, kteří rozuměli a se kterými jsme měli alespoň jednu společnou vzpomínku. Věřím, že jich v dalších letech bude jen přibývat a snad spíše těch, na něž budeme rádi vzpomínat. Proto jsem ráda, že jsme se mohli potkat, poznat a stmelit dříve, než jsme usedli do školních lavic, protože to určitě něco znamenalo pro další čtyři roky našeho bytí v jedné, společné třídě.

Linda Jurková, 1. A